Tango vysvětleno: od Río de la Plata

Tři umění v jednom

UNESCO pojímá tango jako tři umění zároveň: hudbu, tanec a poezii. Jeho zápis popisuje tradici rozvinutou městskými nižšími vrstvami, která spojuje evropské přistěhovalce, potomky afrických otroků a místní criollos. Uvádí, že tango ztělesňuje a podporuje rozmanitost a kulturní dialog a že se stále praktikuje v tradičních tanečních sálech Buenos Aires a Montevidea. Společný zápis Argentiny a Uruguaye pochází z roku 2009. Zápis řadí tango do povodí Río de la Plata, úzce spjatého s Buenos Aires a Montevideem.

Přístavní čtvrti 80. let 19. století

Tango vznikl v 80. letech 19. století v dělnických přístavních čtvrtích podél Río de la Plata, estuáru mezi Argentinou a Uruguayí. Bary a nevěstince často najímaly kapely, aby bavily své hosty. Blog této scény dodává, že rané tango tančili většinou muži, protože masivní imigrace způsobila nedostatek žen, a že muži cvičili na rozích ulic, než vyrazili do milong.

Tři kořeny

Wikipedie popisuje tango jako směs argentinské milongy, španělsko-kubánské habanery a uruguayského candombe. Ta jména stojí za to znát, protože první z nich, milonga, se stala také názvem taneční události, kde se tango tančí. Tato směs odráží čtvrti, v nichž se tango zrodilo, kde vedle sebe žili přistěhovalci z Evropy, komunity afrického původu a místní criollos, často v přeplněných nájemních domech zvaných conventillos.

Do Paříže a zpět

Tanečníci a orchestry z Buenos Aires cestovali na počátku 20. století do Evropy. První evropská tanguová horečka propukla v Paříži, následovaly Londýn, Berlín a další metropole. Podle blogu této scény tanec přijaly elegantní pařížské salony a poté ho přijala i elita Buenos Aires. Argentinské tango zpočátku odmítali tanečníci ze střední a vyšší třídy, kteří dávali přednost společenským formám, jako je vídeňský valčík.

Zlatý věk

Jádro repertoáru tradičního tanga pochází z let 1930 až 1950, často označovaných za zlatý věk. Blog této scény ho popisuje jako profesionální průmysl s velkými orchestry, tanečními sály a mezinárodními turné. Tango canción, zpívaná forma, rozvinulo texty o lásce, ztrátě, zradě a nostalgii, a Carlos Gardel pomohl jeho rozvoji ve 20. letech 20. století a zemřel při letecké havárii v roce 1935.

Těsné objetí, otevřené objetí

Argentinské tango se tančí v těsném objetí, hruď na hruď, nebo v otevřeném objetí, v závislosti na stylu. Tango canyengue byl raný, rytmický styl z počátku 20. století tančený v uzavřeném objetí, a tango nuevo, popularizované po roce 1980, používá otevřenější objetí a složitější figury. Společenské tango je jiný tanec, se staccatovými pohyby a trhavými otočkami hlavy, které jsou stylu Río de la Plata cizí.

Kdo ho udržuje při životě

Zápis UNESCO uvádí lidi, kteří tango provozují: hudebníky, profesionální i amatérské tanečníky, choreografy, skladatele, textaře a učitele, spolu s národními živými poklady, kteří ztělesňují kulturu tanga. Dodává, že tango je začleněno do oslav národního dědictví v obou zemích. Wikipedie poznamenává, že flašinety pomohly šířit tanec z předměstí. Tato směs profesionálů a amatérů je důvodem, proč můžete jeden večer zhlédnout představení v malém sále a následující večer navštívit milongu v sousedství.

Scénické tango a společenské tango

Dnes tango žije na dvou místech. Na jevišti předvádějí profesionální tanečníci a hudebníci choreografické nebo improvizované kusy pro publikum, ať už ve velkém sále, nebo v malém pokoji. Na parketu lidé tančí společensky na milongách, kde podle webu městské turistické organizace spočívá podstata v objetí a propojení s partnerem, nikoli v efektních krocích. Kdo vidí obojí, získá nejúplnější obraz tohoto umění.

Přečtěte si dále: Jak funguje milonga: tandas a cortinas